My versus oni

Když mě v půl druhý ráno vzbudila zpráva, že kamarád Dorian z Paříže je v pořádku, jen letmo jsem se usmála s myšlenkou nad další divokou noční jízdou a znovu se zasnila. V ranním světle už bylo všechno jinak. Včerejší útok v Paříži je odsouzeníhodnou tragédií. Bohužel ne první a nejspíš ani poslední tragédií. Mám vztek, že se to stalo, myslím na všechny, kterých se to dotklo, děsí mě, že nevím, co dělat, jak tomu zabránit. Přesto dám za chvíli prádlo do pračky a budu pokračovat v běžným programu dne, jen tentokrát budu u zpráv brečet trochu víc. 

Samozřejmě vševědoucí génius na sociální síti i populistickej politik v televizi zoufale honící podporu u plebsu už řešení má a vlastně to všechno říkal, že jo. Uprchlíci, Obama, Merkelová, EU, muslim, Západ, pořád dokola a já si zase říkám vážně, to jste lidi? a někdy ksindle komunistickej, ty budeš kázat o demokracii a svobodě? a jindy se jenom tiše stydím, že je vůbec znám a doufám, že už se nepotkáme v tomhle ani příštím životě.

Je pro mě zarážející, jak snadno člověk propadne dojmu, že pokud se podobný neštěstí stane ve jménu víry, musí se proti ní bojovat, netolerovat ji, zničit ji. Protože je špatná, nenávistná, jiná., přičemž strach z neznáma klidně donutí člověka vzdát se části svobody, po který nedávno zběsile volal. Ne, terorista nejedná ve jménu Alláha, jen se za něj zbaběle skrývá při ukájení svejch vlastních zájmů. Stejně jako křižáci nedrancovali svět s požehnáním Krista. Je klidně možný, že kdyby nebeskej soud fungoval jako Štrasburk, podali by žalobu za urážku na cti. Tohle dalece přesahuje rámec víry, která je jen chabou omluvou pro to, že se někdo chová nelidsky a bezostyšně v honbě za mocí. A o moc jde především. 

Vždycky se najde skupina Konvičků a Okamurů s vlastní pravdou, mávající vytrženýma pasážema z Koránu, neochotná k diskusi, arogantní, krutá a rochnící se v obavách, který rozpoutala. Blbci, co naletí na hoaxy dvanáctiletých kluků, který si akorát chtěli vydělat na iPhone aniž by vzali v potaz, kolik bolesti můžou vyvolat. Mějme na paměti, že jsme lidé, bez ohledu na víru, barvu pleti, pohlaví, orientaci, jsme lidé bez ohledu na národnost, jsme lidé a proto by nám měla být lidskost vlastní. Bránit se nenávisti nenávistí není cesta, jak z toho ven. Tolerance přitom neznamená rezignovat a nechat prostor anarchii, jak prezentují dementi a populisti, tolerance je hlavně uvědomění si vlastních hodnot a jejich následná ochrana a zároveň otevřenost, posun.

Nemůžeme čekat, že se svět přestane vyvíjet, že to bude pořád stejný jako v osmadevadesátým, předloni nebo včera. Jsme předurčený k multikulturnímu prostředí od doby, kdy se člověk začal rozhlížet kolem sebe. Mějme otevřený nejen oči, ale taky srdce. Nejsme my a oni. Všichni jsme MY, lidi.

Mír s tebou, Paříž. Mír s náma všema.

Otázky bez odpovědi

Jsou někdy dny, kdy nevím úplně všechno. Není jich moc, o to víc mě tíží. Snažím se zkontrolovat všechny možný úhly, ale je mi to houby platný, každá další perspektiva mi akorát víc motá hlavu.

První chyba byla, že jsem se svěřila. Prej si mám napsat seznam pro a proti. A uvědomit si, co říká mozek a co srdce. No děkuju pěkně, větší blbost bych nevymyslela ani nad ránem s práznou lahví vína pod postelí. Z jakýho důvodu by moje orgány měly mít rozdílný názory na svět okolo? Předpokládám, že moje vnitřnosti spolupracujou bez hašteření, v příjemným souznění a prostě si užívají ten supr kolektiv. Mozek i srdce křičí jednohlasně: "S tímhle člověkem už se nikdy nebav!"

Druhá chyba je celý moje dnešní přemýšlení. Měla bych vypnout, lehnnout si, dát nohy nahoru, ale nejde to. Proto trochu doufám, že když to sem napíšu, budu moct odpočívat s hlavou prázdnou, až příjemně dutou.

Jak je možný, že mi záleží na někom, koho v podstatě neznám? Proč má dnešek tak melancholickou pachuť? Proč jsem si koupila kalhoty s děravýma kolenama, když se mi vůbec nelíbí? Proč mám pocit, že se brzo něco změní a proč se nedokážu rozhodnout, jestli se na to těším nebo mě to děsí? Proč nejdu k doktorovi, když mě bolí zápěstí tak, že s ním nemůžu pořádně hýbat? Proč potřebuju tolik pozornosti? Proč brečím už u první stránky Malýho prince? Proč nedokážu vynadat rodičům, když mě hrozně naštvou? Proč nedokážu měsíc nejíst maso? Proč jsem naivní? Proč nemůžu pokračovat v rozepsaných stránkách? Proč mám v ložnici takovej nepořádek? Proč musím zítra na úřad? Proč mi chybí Praha, když jsem si tam připadala osaměle? Proč mi většina lidí připadá hloupá? Proč se těším na zimu, když mám nejradši vedro? Proč mě fascinuje betonová stěrka? Proč koukám na Keeping up with the Kardashians (lobotomie)? Proč neumím zpívat? Proč nemůžu poslední týden spát? Proč se směju, když je mi smutno? Proč je mi smutno? Proč cvičím jak šílenec, když mě to nebaví? Proč mi rodiče odmalička netloukli do hlavy, že můžu cokoliv si zamanu? A proč o tom vůbec pochybuju? 

Ohledně sobotního večera

Kdybyste nevědeli, co roupama... Mi můžete natočit, páč pláču, že jsem pryč pryč pryč, když mám zrovna volno. Si zlepšíte karmu, neasi.


Podzim neni zas tak špatnej

Přehodnotila jsem situaci. Potom, co ze mě včera obstarožní seladonní vylysanej (jakože proplešlej, jestli byl vylízanej, to nevim, ale tušim, že taky jo) vošoust ve frontě v Tescu zkoušel vymámit telefonní číslo, přestože by mi z fleku mohl dělat otce. Jakože děkujupěkněnashledanou a radši budu do smrti sama, opuštěná, mrznoucí, než opustit od svých měřítek a požadavků.

Jednak trvalo roky ten systém hodnot, přes který nejede vlak, vytvořit. A vždycky, když jsem couvla, končilo to bouračkou. Kačena mi včera řekla, že jsem moc náročná a nafrněná. Já jsem jí stroze odpověděla, že je blbá. Protože je. Vydržela jsem 24 let, takže dalších 24 nebude problém a pak už budu taky obstarožní a ňáký chlapi mi budou ukradený. Hádám. Když ne, odstěhuju se na riviéru a budu balit zajíčky. Jako ty vyschlý přičmoudlý vydry s drahejma kabelkama. Ziemlich gut. Zatím se můžu zaměstnat sháněním nový kamarádky, páč ty starý jsem z valný části urazila.

Mimochodem, starce se mi povedlo odradit na jedničku:
On: "Slečno, nezašla byste na vínečko někdy? Já bych si napsal váš telefonek, kdybyste dovolila."
Já,se vším pohrdáním koncentrovaným v jednom jediným slově a pohledu : "Fuj!"
A začetla jsem se do etikety od žvejkaček, jakože je mnohem zajímavější.

Je nadevší pochybnost, že nejsem žádnej zoufalec. Je mi o dost líp.

Podzim

Moc optimismu škodí. Opakuje se to každej říjen. Je mi nevysvětlitelná zima, na těle, na duši, na srdci. Chci zmizet, daleko, téměř od všech, od všeho, do vřelý horký náruče, co mě ochrání.

Lidi okolo jsou tak hrozně šedý, nevýrazný a polomrtvý. A nechápavý. Potácím se tu jako cizinec, podivín v černým plášti ve městě, kde všichni nosí rudou. Ne, nepatříme sem, máme být jinde, jenže nemám mapu ani kompas, zato mám strach, tolik se bojím. Strach je prý dobrá věc, jen hlupák nemá obavy. Nejsem hlupák. Jenže strach taky brzdí, brání v rozletu, mám vůbec ještě křídla? A přitom se nestalo nic hroznýho. Večer jsem se měla bavit, ale nevyšlo to, poslední dobou skoro nic nevychází a většinou se tomu zasměju, ale dneska už se smát nemůžu, protože je toho najednou moc. Kapka ke kapce a najednou máš jezero a někdy plaveš a jindy prostě už nemáš dost síly a tak jenom ze zvyku kopeš nohama, aby ses netopil jak idiot.

Utíkat, utíkat pryč, vzít tě za ruku a najít jinej svět, svět, kde budeme doma, naše místo, naše pravidla, láska a štěstí a klid, ticho, tolik potřebuju slyšet vítr, svítání, cvaknutí klíče a tikot hodin místo výčitek a všemožnejch poledů, který nechápu. Připadám si jako nomád křižující nekonečný písky. Domove, kde ležíš? Kdy už ochutnám tvoje teplo, tvoje láskyplný sevření?

Snad nikdy jsem si nepřipadala tolik osaměle. Dneska mi není dobře v chlupatý růžový dece a jako by se něco zlomilo, mám pocity, že už mi v ní nikdy dobře nebude. Ta zima je moc hluboko. Musím se zvednout a jít. Vzít tě za ruku a najít domov. Musíme žít. Miluju tě nadevšecko.

Hrozně bych se zkouřila, ale nemám papírky. Jsem moc nóbl než zabalit do novin. Zase jsem o třicet pět dní starší.

Obyčejno

Sedím na terase v chlupatý dece, s horkým kafem a sluncem v zádech. Když se většina lidí žene za neobyčejnýma zážitkama, lepšíma zítřkama a zářnou budoucností, je hezký se zastavit a vnímat teplo, zvuky, vůně a klid.

Jsme až moc otroci společenskýho postupu. Hlavně mít titul a velký auto. Lepší pozice, větší byty. Hezčí manželku než soused. Hurá, novej iPhone! , Rolexky k patnáctinám. A co jste mi koupili ještě? Na obyčejný maličkosti se zapomíná. Ty jako nechceš soukromý letadlo? Ty seš blbá (no, někdy zblbnu a chci ho, ale naštěstí mě to za pár vteřin přejde)! Na chodníku se míjí zamračený tváře a když potkáš známou, vysype ze sebe kopec stížnosti... Protože bejt šťastnej je asi podezřelý. Dneska jsem šťastnější než celek svět. Z toho obyčejna. Protože je fajn mít se hezky. A taky je fajn:

- mít chlupatou deku na podzimní terase
- vůbec celej podzim
- šustění spadanýho listí na procházce
- prohrábnout rukou studený vlasy
- mazat si každou hodinu rty jahodovým e.o.s.em
- vyběhnout do ranní mlhy
- vůbec běhat
- pošťák, co říká slunce v duši a taky nesu psaní pro Leničku Bláhovou
- když se pes konečně unaví a nechá se mazlit
- dostat ke kafi dvě sušenky místo jedný
- růžový vlasy
- když se letmo dotkneš ruky dvě vteřiny před tím než ti dá pusu
- když zapneš rádio a začíná tvoje oblíbená písnička
- když se na ulici usměješ a někdo ti to vrátí
- číst tak dobrou knížku, až nevnímáš čas
- probudit se s pohledem do očí plných čistý lásky a důvěry
- najít kaštan
- zapálit oheň
- vylízt na kopec, když fouká vítr
- vzít mámu kolem ramen
- jen tak se procházet po lese a najít houby
- krmit labutě z ruky a odejít bez štípance
- nemluvit

Buďte šťastný klidně pro nic. A vyserte se na motivační obrázky a citáty od lidí, o kterých stejně nic nevíte. Hezkej víkend, pac a pusu, L.

A taky píšu, protože furt můžu

A někdy nepíšu, nepíšu celý měsíce, protože zrovna nemam můzu a bez můzy to celý kulhá a postrádá jakejkoliv smysl. A pak zas začnu.

Hrozně jsem zmoudřela. Proto jsem až na Alžbětu všechno smazala a začínám znova a jinak, líp, šťastnejc. Samozřejmě budu i nadále používat spoustu sprosťáren, ale teď už to bude uplně jiná liga!
Došlo mi teprve nedávno, že aby byl člověk šťastnej, potřebuje k tomu jen sebe. Jakože ne, že by se měl zavřít v chatrči na pustym ostrově (i když...), jen prostě musí chtít bejt šťastnej. Strávila jsem spoustu času čekáním na někoho jinýho, ať už to byly kámošky, který měly čas jen když jejich blbeček vypadnul ven s klukama nebo moje expresní lásky, po kterých jsem za měsíc ani nevzdechla... A i když bylo hrozně fajn vysedávat důlek v hospodě s klukama z kapely (a jako jsou furt lepší a lepší, choďte na koncerty!), jsem ráda, že víkendy dávám bez piva a kocoviny v závěsu.

Takže jsem si řekla, že budu šťastná a budu dělat jen věci, který mi to nezkazej a když mi někdo jinej bude chtít zkazit náladu, podívám se na něj, jakože je mrtvej, blbečka mrdat do ouška a půjdu dál a vono to celý funguje. Síla mysli, neasi (škoda, že ji nedokážu aplikovat na odstavení masa z talíře, na druhou stranu, byly by pak moje dny stejně šťastný?) a žádný drogy ani vodky.

A venku je hezky, tak se jdu oblíct, sednout si na náměstí a s hrnkem kávy se posmívat lidem, jak nemaj vkus a jsou marný. Hrozně jsem zmoudřela! Pac a pusu, Len