26. Září

Přes všechen čas, kterej investuju do virtuální reality, víc a víc vnímám krásu skutečnýho setkání, když stojíš tváří v tvář příteli z masa a kostí, když podáš ruku na pozdrav a druhá ruka ti odpoví vřelým stisknutím, když slyšíš opravdovej smích místo divnýho žlutýho ksichtu na otravně svítícím displeji.

Ono je ohromně pohodlný ležet si nahatej ve svý teploučký posteli s osmi dekama, bavit se s tímhle o Marsu a s tamtím o dokonalosti The Raconteurs. Jen mám nakonec takovej neodbytnej pocit, že jsme si vlastně ani pořádně nepopovídali. Je to trochu jako když si chceš fakt užít mejdan, takže leješ jeden hnus za druhým, absinth zapiješ rumem, rum vodkou, dojdeš si na kebab, zaleješ se ginem a pak se z toho pobleješ a ráno jsi jen prázdná schránka. Jenže je to, narozdíl od chlastu, zadarmo, dělají to všichni a hlavně ten komfort, dyť jsme si blízko na 2386 kilometrů! A nebo ne?

Na všemožných sociálních sítích mám kolem tisíce kontaktů, ale kolik z nich jich doopravdy znám? Vyměníme si tisíce slov za měsíc, aniž bychom věděli, co nás rozesměje a co způsobí jen úšklebek. Kolikrát vlastně ani neznám jejich hlas...

Nedávno jsem seděla v oblíbený kavárně a od vedlejšího stolu mě šmíroval vlastně docela milej chlap. Dvě hodiny zíral, usmál se, když jsem se na něj podívala a smutně pozdravil, když jsem odcházela. Večer mě šťouchnul na Facebooku a přidal se tak k zástupu jemu podobných debilů, kteří nemyslí. Protože ježišmarjá koho jako zaujme ňáký blbý šťouchnutí? Zvlášť když pár dní před tím si ke mně v tý stejný kavárně z ničeho nic sedl jinej milej chlap a bez varování si se mnou dlouho povídal a pak se rozloučil podáním ruky a lístku s adresou, že až někdy, klidně za několik let, pojedu do Brna, tak ať se zastavím na kafe. Sice jsem ten lístek ztratila, ale dojem to ve mně zanechalo hluboký. Taky mě to vrátilo do mých pražských dní, kdy jsem chodila sama do barů a k Vltavě poznávat nový tváře a asi se mi po tom stýská, přestože mi v testech vytrvale vychází, že nenávidím lidi. Ale já nesnáším jen ty, který už mám prokleplý a nejvíc ty, který ignorujou moje pozvání na koncerty Cumulonimbus, nový lidi mi zas nevaděj, neasi. Proto jsem odhodlaně řekla ahoj sympatický holce překvapivě zase v ňáký kavárně, protože kavárnama žiju. Ona se na mě nechápavě podívala, sedla si jinam a pak dlouho psala na mobilu, nejspíš i o tom, jak ji ňáká divná káča obtěžuje u kafe. Očividně ta doba, kdy spolu lidi jen tak mluvili, nechybí všem...

Děsí mě, jak depresivně tenhle post vyznívá, mám totiž vážně super náladu, protože Gentleman volal ze slovenský prérie, aby mi zlepšil den a o víkendu jsme se domluvili, že spolu teda ale fakt chodíme a moje aktuální žití se skládá primárně z romantickýho rozplývání, stýskání, scházení, snění a dalšího rozplývání, čímž spolehlivě odrazuju ty známý, nad nimiž jsem zlomila hůl. Mám tu nejlepší péči a konvoj úchyláků si hledá jinej přístav, tudíž je to win/win situace - pro mě. Láska je hrozně pozitivní stav. Dokonce jsem tuhle psala o mrtvolách a stejně mi bylo hezky a zamilovaně. Může to takhle vydržet třeba jakože navždycky? Děkuju, Buddho.

14. září

Hlavně buď nedostupná, radila kamarádka, když jsem referovala, že jdem na rande. To jo, NESMÍŠ se s ním hned vyspat, oni jak dostanou, co chtěj, tak si pak moc myslej, přikyvovala druhá. A nepiš mu jako první, nech ho, ať se ozve!

Dobrých, osvědčených rad padlo ještě několik, odcházela jsem s hlavou jak meloun, nechápající a zmatená, že dvě dospělý baby jsou pořád zastydlý puberťačky, i když se ke mně často [pořád] chovají téměř mateřsky. Den na to jsem ty moudra samozřejmě porušila, všechny a včera jsem tomu asi nasadila korunu.

Řekla jsem v noci svoje první miluju tě. Se slzama dojetí v očích, s nudlí dojetí pod nosem, zcela neplánovaně a nepromyšleně. Nehrála něžná hudba ani nezpívali ptáci, jak jsem si asi od patnácti barvitě představovala, stáli jsme na balkóně vedle starýho záchodu a moře cigaretových nedopalků. Ale bylo to jedno, protože to podstatný bylo, že on je první chlap, kterej si to zasloužil slyšet. 

Není důležitý, co je podle (třicetiletý, svobodný a frustrovaný) redaktorky Joy správný, je fuk, co si myslí přátelé, režiséři oplodňovacích filmů i máma, jedinej platnej hlas je tvůj pocit. Dělám si co chci, protože můžu. V mezích teda samozřejmě, ehm. Do vězení totiž zas nechci.

Takže tu další pětadvacítku začínám dost dobře. 

Milému

Dneska vím, co chci tímhle blogem říct a taky si myslím, že si zasloužíš článek jen a jen pro sebe.

Jsou dny, kdy jsem zosobnění chaosu a tys právě na takový den narazil. Přála jsem nám úplně jinej, klidnej a romantickej víkend, protože se mi po tobě celý týden stýskalo, což jsem ti pro všechny dnešní pomotaný myšlenky vůbec neřekla.

Neříkám ti spoustu věcí, který bych ti říct chtěla, protože jsem pořád trochu nervózní ze všech nových zážitků, když jsou úplně jiný než naše dřívější schůzky a plácat blbiny je jednodušší než ti vylejt srdíčko.

Proto ti píšu, abys to případně mohl alibisticky použít, že obdivuju muže, kterým ses stal. Cením si gest, který děláš, imponuje mi, jak jsi galantní a víš, co se sluší. Mám v tomhle oboru spoustu mezer, který, když mi dáš chvíli, elegantně zaplním a pak už budu předstírat, že nikdy neexistovaly.

Hrozně ráda bych ti teď slibila, že podobný šílenosti už se mnou nezažiješ, ale nemůžu ti tu takhle veřejně lhát. Vydržet všechny moje nápady a nálady je boj. Ale když se rozhodneš ponořit do víru téhle války, slibuju, že budu to nejlepší, co tě potkalo. Protože si to nejlepší zasloužíš.

2. Září

Napsat cokoliv, když nevíš, jak začít a co chceš vlastně říct, je těžký a protože nemám depky, je to asi nemožný, viz můj úžasný pokrok na knize, protože píšu a mažu a přepisuju a publikuju a mažu už několik dní. Ale nechat to na jindy je taky špatně. Takže asi takhle:

Milý můj, ani dvouhodinová cesta vedoucí nikam s tebou není zbytečná. Ty blbiny s delfínama a srnkama mě časem přejdou. Nepřejdou. Těším se na tebe, když se mnou nejsi a těším se s tebou, když ležíš vedle. A trochu doufám, že když jdem ruku v ruce, potkáme celej svět, protože nám to děsně sluší.

Mám ráda chvíle s tebou, protože mám ráda tebe.

...

Ondřeji, hrozně jsi mě naštval, tak moc, že ti to ani nechci napsat, protože bych ti musela nadávat sprostě, což nechci, protože to nikam nevede. Alkohol není omluva pro to chovat se jako hovado. Pokud se chceš prezentovat jako můj přítel, pak bys měl nejen vykřikovat svoje soudy, ale taky poslouchat moje důvody. Jestli mi ještě někdy řekneš píčo, tak vezmu cihlu a pohladím tě s ní po obličeji.

...

Babi, tak kdy přijdeš na tu kéru? Už mi to jde!

...

Martine, hodně štěstí na univerzitě (nejsem si tedy jistá, zda vás to nečeká až v říjnu, každopádně přání nezestárne a těším se na historky z natáčení)

...

Radku, já se snažím, tak si dej kafe, nohy na stůl a přestaň otravovat, génius potřebuje svůj čas.

10. Srpna

Udpate vol. 2: muzikant mě vzal na oběd. Zůstala jsem elegantně sedět v autě a čekala. Nedělej píču a vylez, zahulákal na mě přes okno. A taková to byla láska... Děkuju bohu, že jsme spolu minulej tejden neodjeli.

Co když jedinej gentleman široko daleko je Majkl?!

9. srpna

Jen rychlovka: po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodla poslechnout to snobský já a žít jako dáma, přičemž praxi jsem zahájila okamžitě ráno. Jelikož jsem až do dvanácti byla pouze ve své společnosti, úspěšnost dosáhla sta procent. Na prvního gentlemana jsem narazila v půl druhý odpoledne, těsně před kavárnou. Vběhl do dveří a s nulovým zájmem o mou přítomnost mi je zcela negetlemansky pustil do čela. Nevím, jestli mě víc bolí hlava nebo zlomený srdce, ale vzdát se tak brzo by bylo tragický. Mise princezna pokračuje.

Ale teda ty dveře jsou velký proti. 

8. srpna

Když jdeš s kamarádem na kafe a on se k tobě chová pozorněji než všichni slavný milovníci a milenci a partneři, který na tebe skládali ódy, dohromady, je na čase zamyslet se nad svým životem a říct si, zcela upřímně, jak jsi něco takovýho mohla dopustit, Lenko?!

Nikdy jsem necítila tak markantní absenci gentlemanů v mém okolí, protože takový ty drobnosti, jakože ti otevře dveře z auta, půjčí sako (opravdický sako, ne outdoorovou bundu!!) abys neumrzla, si prostě často ani neuvědomíš, když je nezažíváš. Mám z toho rozporuplný pocity, protože na jednu stranu rovnoprávnost, emancipace, samostatnost, girl power a tyhle pindy, na druhou jsem právě ochutnala, jak se má princezna a nebudeme si nic nalhávat, je to boží a zvykla bych si nejpozději zítra ráno.

S jistotou, že galantní a pozorní muži nebyli vyhubeni teď bilancuju svoje představy o životě a takový to přesvědčení (plus trauma, že mi to nejde), jak musím být nezávislá a soběstačná dostává najednou značně na frak. Nemusím ani sáhnout na kliku! Skromný já namítá, že je to zbytečnej luxus, mám dvě zdravý ruce, stále jsem nebyla zbavena svéprávnosti. To snobský je prostě víla, chce péči, pozornost, na rukou nosit a tančit valčík v louboutinkách a slavných vínových šatech. A není to ostuda. Což je poznatek, na který jsem náležitě pyšná. Nemusím už nikdy předstírat, že jsem holka do nepohody, protože muži, kteří nevyžadují pobyt v nepohodě, nejsou utopie. Nebo taky můžu, když mě za týden znovu uhrane můj skromnej, neotesanej, ale srdečnej muzikant.

Sebevědomý gentlemani v saku (nemůžu si pomoct, saka jsou báječný) jsou dneska oficiálně nejvíc sexy chlapi. Rozhodně jsem neměla pít kafe v osm večer. Ani to v jedenáct.